Syntaktické chování ↗klitik patřících k zapuštěnému infinitivu. Klitiky závislé na infinitivu se mohou objevit buďto v infinitivní větě, n. na ↗Wackernagelově pozici, tj. na druhé pozici, ve větě maticové; druhý případ se označuje jako š.k.; viz např. ✍Franks & King(ová) (2000). Příkladem š.k. je (1):

V této větě se klitika mu, která je nepřímým předmětem infinitivu pomoci, objevuje na druhé pozici celé věty, přičemž v daném případě tvoří druhou pozici tzv. ↗klitický trs: ₁[Jana] ₂[se mu] ₃[rozhodla] … Verze bez š.k. vypadá takto: (1a) Jana se rozhodla pomoci mu, popř. (1b) Jana se rozhodla mu pomoci.

Š.k. je termín generativní lingvistiky, i když samotný jev byl studován jak v generativní, tak tradiční lingvistice. Je to jev pozorovaný v mnoha jaz., zvl. v románských jaz. (kromě francouzštiny); detailní shrnutí š.k. v evropských jaz. bylo představeno ✍van Riemsdijkem (1999); v slovanských jaz. shrnují š.k. ✍Franks & King(ová) (2000). V č. tradiční lingvistice se zabývá jevem š.k. především ✍PMČ (1995), a to především rolí rytmických faktorů na š.k. V generativní lingvistice ✍Veselovská (1995) a ✍Junghanns (2002) ukazují, že klitiky nemohou šplhat z finitních vět (Petr se_i slíbil oholit t_i × *Petr se_i slíbil, že oholí t_i / Petr slíbil, že se_i oholí t_i) ani z infinitivní věty, pokud je uvozena tázacím zájmenem: *Nevím ho_i opravdu, jak zapisovat t_i × Nevím opravdu, jak ho_i zapisovat t_i. Další omezení, např. týkající se š.k. z jmenných frází, adjektivních frází n. specifických gramatických rolí (subjekt, objekt), jsou důkladně rozvedena v ✍Junghannsovi (2002). Ten ukazuje, že klitiky nemohou šplhat z adjektivních participií: Zuzana uslyšela spěšné kroky, blížící se k náměstí × *Zuzana se_i uslyšela spěšné kroky, blížící t_i k náměstí. Stejně tak klitiky nemohou stoupat z atributivních adjektivních frází: Vyšel jsem z telefonní budky jako neznámý si člověk × *Vyšel jsem si_i z telefonní budky jako neznámý t_i člověk. Predikativní adjektiva š.k. povolují: Libor mu_i byl za ten dotaz vděčný t_i. Jmenné fráze většinou š.k. blokují: Kluky
 už dávno
 přestalo
 bavit
 posmívání
 
se
 Fiškusovi × *Kluky se_i už dávno
 přestalo
 bavit
 posmívání
 
t_i Fiškusovi. Některé idiomatické jmenné konstrukce ovšem š.k. povolují, např. mít čas, mít možnost, srov. Já jsem mu to neměla čas vysvětlit, Já jsem ho neměl čas vidět.

✍Dotlačil (2004a) a ✍Dotlačil (2004b) ukazuje, že š.k. není jednotný fenomén, protože klitiky se mezi sebou liší ve své schopnosti objevit se v maticové větě. Akuzativní klitiky 3. osoby jsou mnohem méně omezeny ve šplhání než dativní klitiky n. zvratná klitika se: akuzativní klitiky 3. osoby mohou šplhat do maticové věty, v níž je vyjádřený předmět, na rozdíl od dativních n. zvratných klitik, které toto neumožňují: Jiřině ho_i nedoporučuji číst t_i × ^??Jiřině mu_i nedoporučuji t_i pomáhat a *Jiřině se_i nedoporučuji t_i usmívat.

Ačkoliv je š.k. převážně neobligatorní, platí pravidlo, že se klitický trs musí chovat jednotně: buďto všechny klitiky šplhají, n. žádná nešplhá. Tento požadavek na jednotné chování je důvodem, proč např. Zuzana se mu ho rozhodla dát a Zuzana se rozhodla mu ho dát jsou gramatické věty, zatímco ^??Zuzana se mu rozhodla ho dát a ^??Zuzana se ho rozhodla mu dát jsou nepřijatelné. Viz také ↗klitika.

Š.k. se v generativní gramatice analyzuje převážně jako projev ↗restrukturace infinitivů; pro č. srov. práce ✍Veselovské (1995), ✍Medové (2000), ✍Lenertové (2004), ✍Dotlačila (2004a) a ✍Rezace (2005). Restrukturace infinitivů se chápe jako zásadní pro š.k. i v dalších generativních směrech, z nichž větší roli ve slovanských jaz. hraje především ↗HPSG (pro polštinu ✍Borsley & Przepiorkowski, 1999; ✍Kupść(ová), 2000). Protože restrukturace není binární, ale graduální jev, tento poznatek je třeba doplnit o to, že ve většině prací se předpokládá, že infinitivy, které povolují šplhání klitik, mohou být větší než VP, ale musí být menší než CP. Poslední požadavek vysvětluje, proč finitní věty a infinitivní věty uvozené tázacím zájmenem š.k. nedovolují: oba typy vět obsahují CP. ↗Modální existenciální konstrukce dovolují š.k., srov. Petr ho_i má kam pozvat t_i (✍Ceplová, 2007), což je chápáno jako argument, že v těchto případech tázací zájmena nejsou realizována v CP (✍Šimík, 2011).

Š.k. nemá v ↗minimalismu jednotnou analýzu. V ✍Robertsovi (2006) se chápe jako realizace shody mezi klitikami a funkčními hlavami (AgrIO v případě dativních klitik, AgrDO v případě akuzativních klitik, T v případě slovesných klitik). V ✍Chomském (1995) je š.k. přesun elementů, které jsou podspecifikované, mezi rolí fráze a hlavy: jako fráze mohou plnit funkci argumentů, jako hlavy mohou projektovat funkční kategorie po přesunu. Důležité v této souvislosti je, že restrukturující infinitivy netvoří plnohodnotnou větu, ale větu neúplnou (menší než CP), což je zachyceno ve ✍Wurmbrand(ové) (2001) tím, že sloveso maticové věty nevyžaduje jako svůj argument CP, ale větu menší než CP. Š.k. tak může být zachyceno v obou přístupech k pohybu klitik: za předpokladu, že řídící sloveso vybírá infinitivní větu, která postrádá funkční projekce jako Agr(IO/DO)P a TP, klitiky musí vstoupit do shody s funkčními projekcemi ve větě řídící (v teorii Robertse), n. klitiky musí projektovat funkční kategorie ve větě řídící (v teorii Chomského). Viz také ↗klitika.

V dependenčních gramatikách se š.k. analyzuje jako typ ↗neprojektivní konstrukce (✍Rosen, 2001; ✍Hajičová, 2006).